HappyNet 2000
<< Katalog knih

Nabídka knih Nakladatelství Radek Veselý

Objednávky vyřizuje přímo Nakladatelství Radek Veselý !

Fakturační adresa : Ivana Olbrachta 672, 67401 Třebíč, IČO: 474 46 714

Kontaktní adresa : Irska 5, 160 00 Praha 6, tel.: 602 586 411

Postup objednání titulu

- Vyberte si titul
- Klikněte na odkaz 'Objednat'
- Na stránce si znovu vyberte příslušný titul
- Klikněte na tlačítko 'Přidat'
- Pro dokončení nákupu si zobrazte nákupní košík a klikněte na 'Objednat'

 

Opakujeme si k maturitě Dějepis

Radek Veselý, ISBN: 80-86376-15-X, 2 .vydání 2001 A5, 212 stran

Cena : 149,-Kč  Objednat >>
Témata:

1. Prvobytně pospolná společnost
2. Orientální despocie
3. Starověké Řecko
4. Starověký Řím
5. Raný feudalismus
6. Utváření raně feudálních států
7. Protofeudální a raně feudální dějiny našeho státu
8. Rozvinutý feudalismus
9. České země v letech 1401-1471 .
10. Krize feudalismu a zámořské objevy
11. Třicetiletá válka (1618 až 1648)
12. Evropský absolutismus
13. České národní obrození
14. Buržoazní revoluce v Evropě a USA
15. Velká francouzská revoluce a napoleonské války (ukázka)
16. Sociální a dělnické proudy v druhé polovině 19. století
17. Buržazní revoluce v Evropě v letech 1848 až 1849
18. Revoluce 1848 v habsburské monarchii
19. České země po roce 1848 do první světové války
20. Rusko na přelomu 19. a 20. století
21. První světová válka
22. Vznik samostatné ČSR a první republika
23. Kolonialismus a následný národně osvobozenecký boj
24. Fašismus a nacismus, druhá světová válka
25. Český národ za války

15. Velká francouzská revoluce a napoleonské války

Metodika
Francie na konci 18. století
Revoluce
Hrůzovláda
Období direktoria
Revoluční války
Svržení direktoria a zřízení konzulátu
Císařství
Porážka Napoleona a Vídeňský kongres
Vliv francouzské revoluce a napoleonských válek na Evropu

Francie na konci 18. století
Na konci 18. století byla Francie ekonomicky zruinována rozmařilostí svých panovníků (Ludvíka XIV., Ludvíka XV a Ludvíka XVI), vysokými nároky šlechty a bohatého duchovenstva. Země, ač bohatá, ekonomicky na tyto nároky nestačila. Do značné míry ji totiž ještě nezasáhla průmyslová revoluce, konzervovány zůstaly feudální vztahy, takže masy obyvatel žily v bídě. Kromě lidových mas po změně toužilo i francouzské měšťanstvo, zárodek buržoazie. Dalším momentem, který přispěl ke vzniku a budoucímu vítězství revoluce, byly filosofické práce francouzských osvícenců, především Voltaira. Kromě měšťanstva zde tedy byla i početná skupina osvícené šlechty, která usilovala o změnu ve společnosti.
Neutěšenou ekonomickou situaci se král Ludvík XVI rozhodl řešit svoláním Generálních stavů, v nichž byly zastoupeny šlechta, duchovenstvo a měšťanstvo. Zástupci měšťanů byli stejně početní jako zástupci šlechty a duchovenstva dohromady, jako třetí stav ale měli jenom jeden hlas, byli tedy převahou dvou hlasů šlechty a duchovenstva vždy přehlasováni. V červnu 1789 se proto měšťané prohlásili za Národní shromáždění, jehož cílem je dát Francii ústavu. Do čela Národního shromáždění se kromě zástupců třetího stavu dostal i šlechtic Mirabeau, který pochopil potřeby doby a usiloval o změny ve společnosti. Když se dvůr pokusil proti Národnímu shromáždění zasáhnout, lid se ozbrojil a táhnul na Paříž. Čtrnáctého července 1789 se objevila fáma o chystaném vojenském zásahu proti lidu. Masy na to reagovali útokem na královskou pevnost a vězení Bastilu, kterou dobyl. Král po tomto lidovém vítězství slíbil přijetí ústavy.

Revoluce
Po 14. červenci došlo k prohloubení revolučního vývoje v zemi, stále ale ještě se nehovořilo o zrušení království. Zrušeny ale byly šlechtické tituly, zabrán byl církevní majetek a kláštery. Změny byly tak hluboké, že vyvolaly obavy v zahraničí, proti se postavil papež a strach z dalšího vývoje měl i král, který se obklopil novým vojskem. Lid opět povstal a král byl donucen k dalším ústupkům.
Roku 1791 se královský dvůr pokusil zvrátit vývoj situace na svou stranu a uprchnout z Paříže, kde byl pod lidovou kontrolou. Útěk byl ale zmařen, Národní shromáždění převzalo moc a král byl sesazen. Po nezdařeném králově útěku se objevila strana girondistů v čele s Dantonem, která žádala zrušení království a zřízení republiky. Opozici této straně tvořili umírnění revolucionáři, které by uspokojila proměna království v konstituční monarchii. Král se nakonec rozhodl předat moc girondistům.
Mladá revoluce se dostala pod mezinárodní tlak, protože jí začala ohrožovat zahraniční intervence. Za této situace se do popředí dostala třetí politická strana, radikální klub jakobínů, která požadovala svržení a odsouzení krále, jenž byl obviňován z toho, že se spolčil se zahraničními interventy. Strana přívrženců krále byla potlačena úplně, moc nakonec převzali jakobíni, v jejichž čele stáli nově Danton, který sem přešel od girondistů, revoluční novinář Marat a především pak Robespierre. Král byl zatčen a odsouzen k trestu smrti a v říjnu 1792 popraven. O dva měsíce byla popravena i jeho manželka Marie-Antoinetta.

Hrůzovláda
Po králově smrti se proti revoluční Francii spojila celá Evropa, která se obávala toho, že by se radikální francouzská revoluce přelila přes hranice. Ve Francii vznikl Výbor veřejného blaha, který vedl Robespierre. Tento výbor zmobilizoval lidové masy a svrhl konvent, jak bylo překřtěno Národní shromáždění. Moci se chopili jakobíni, kteří se rozhodli zbavit se svých politických oponentů - girondistů. Francie se dostala prakticky do stádia občanské války - jakobíni likvidovali girondisty a poslední přežívající příznivce monarchie, kteří neuprchli do zahraničí, na venkově povstával lid proti diktatuře a hlásil se k myšlence království. Tato povstání byla jakobínskou diktaturou tvrdě a krvavě likvidována. Posléze začali bojovat jakobíni i sami mezi sebou, popraven byl Danton, moci se uchopil Robespierre. Tomu se ale přece jenom nepodařilo potlačit a zlikvidovat všechny své odpůrce, takže nakonec se na půdě přežívajícího Konventu vytvořila síla dostatečná na to, aby byl i on zatčen, uvězněn a posléze popraven. Po Robespierrově smrti byl zavřen klub jakobínů, do země se vraceli uprchlí girondisté, moc převzala měšťanská třída. Ukončením jakobínské diktatury ve Francii definitivně zvítězila buržoazní revoluce.
Francouzská revoluční armáda v mezidobí zaznamenala významné úspěchy proti zahraniční intervenci. Podařilo se jí nejenom nepřátelské síly zahnat od hranic Francie, obsadila dokonce území Belgie a Nizozemska a chystala se na další výboje.

Období direktoria
Po Robespierrově smrti a pádu jakobínské diktatury bylo ve Francii roku 1795 vytvořeno pětičlenné direktorium, tedy jakási obdoba vlády, dále zde fungovala Rada pěti set a Rada starších. Převahu v těchto orgánech měli bývalí přívrženci Girondy, kteří ale v té době již spíše než na zájmy republiky mysleli na svůj prospěch. Problémem se stala vnitropolitická situace, kdy v zemi sílilo roajalistické hnutí, které očekávalo, že po pádu jakobínů dojde k restauraci monarchie, ale zůstávaly zde i početné zbytky krajně levicových sil, které snily o návratu diktatury jakobínského typu. Poměrně brzy se ukázalo, že direktorium je slabé, a volba padla na vládu silné ruky, kterou nabízela armáda. Začalo období Napoleona.

Revoluční války
Proti francouzské revoluci se spojila domácí reakce s cizími monarchiemi. Již roku 1790 ve Francii proto vznikla dobrovolnická armáda, roku 1791 byla uzavřena dohoda mezi Rakouskem a Pruskem, která umožňovala těmto státům provést ozbrojenou intervenci do Francie. Roku 1792 vyhlásila francouzská strana válku Rakousku, vznikla francouzská Rýnská armáda, která Rakušany zahnala a postoupila dále na východ. Pro dobrovolníky z oblasti Marseille, kteří rukovali k Rýnské armádě, byla složena píseň - Marseillaisa - která se stala francouzskou hymnou. Francouzská revoluční vojska zaznamenala několik vítězství, proto v únoru 1793 vznikla první protifrancouzská koalice, kterou tvořily Velká Británie, Rakousko, Prusko, Španělsko, Nizozemsko a Sardinie.
V době jakobínského teroru se sice Francie ocitla na pokraji občanské války, její vojska ale zaznamenávala další úspěchy. Roku 1795 uzavřela Francouzská republika mír s Pruskem, Nizozemskem a Španělskem, mír s Rakouskem a Velkou Británií se uzavřít nepodařilo.

Svržení direktoria a zřízení konzulátu
Direktorium ve Francii trvalo od roku 1795 až do roku 1799, kdy je Napoleon Bonaparte státním převratem svrhl. V tomto období podnikla Francouzská republika několik dalších válek, pro něž se stala typickou právě stoupající hvězda Napoleona, který se již předtím vyznamenal ve službách republiky, když v období jakobínského teroru krvavě potlačil povstání roajalistů v Toulonu na jihu Francie.
Prvním výbojem Napoleona se stala válka v Itálii, kde porazil rakouská vojska. Francii se podařilo dosáhnout vytvoření několika republik v Itálii, které se tak vymanily z rakouského područí. Napoleon se po těchto svých úspěších stal ve Francii velmi populárním. Již v té době by Napoleon mohl aspirovat na místa nejvyšší, místo toho se ale rozhodl pokračovat v bojích, vypravil se tentokrát do Egypta, kde chtěl poškodit britské koloniální panství.
Napoleonovo egyptské tažení bylo úspěšné, vojska pronikla až do Sýrie, mezitím ale v Evropě vznikla druhá protifrancouzská koalice, kterou tvořily Velká Británie, Rusko, Rakousko, Turecko, Portugalsko a Neapolsko. Útok této koalice směřoval především proti Napoleonem vytvořeným samostatným republikám v severní Itálii. Napoleon proto zamířil zpět do vlasti.
Roku 1798 se Napoleon vrátil do Francie a na začátku roku 1799 provedl státní převrat, jímž se prohlásil za prvního konzula Francouzské republiky, který měl pravomoci téměř srovnatelné s královskými. Hned vzápětí znovu vyrazil do války v severní Itálii, kde porazil rakouská vojska a znovu obnovil francouzskou správu této oblasti.
V letech 1801 až 1802 se Napoleon věnoval správě Francie, kde změnil revoluční chaos v právní řád, který později s určitými změnami okopírovala většina zemí Evropy. Ve Francouzské republice v době, kdy byl Napoleon prvním konzulem, byla zachována zásada rovnosti všech občanů, současně ale byla zlikvidována veškerá revoluční anarchie. Úspěšný byl Napoleon i na mezinárodním poli, roku 1801 uzavřela Francie mír s Rakouskem a roku 1802 s Británií. Lidovým plebiscitem mu byl titul prvního konzula udělen doživotně, dostal navíc právo jmenovat svého nástupce.
Napoleon se staral o správu dobytých a ovládnutých oblastí, jež obvykle vyhlásil samostatnými republikami a vedoucí,i funkcemi v nich pověřil členy své rodiny či své příznivce. Napoleon se stal faktickým monarchou, nyní bylo již jenom zapotřebí, aby se jím stal i podle názvu svého úřadu.

Císařství
Roku 1804 si Napoleon nechal schválit lidovým plebiscitem udělení titulu císaře. Již o rok dříve byla ale zformována třetí protinapoleonská koalice, kterou tvořily Velká Británie, Rusko, Rakousko a Švédsko. Francouzská armáda začala na oplátku plánovat možnou invazi do Británie. Rok po Napoleonově korunovaci válka opět propukla naplno. Napoleon v říjnu 1805 porazil Rakušany u Ulmu, obsadil Vídeň a o několik týdnů později se střetl se spojenými rusko-rakouskými armádami u Slavkova na jižní Moravě. V bitvě "tří císařů" francouzská armáda svého protivníka smetla a donutila ho podepsat v Bratislavě mír, jímž Rakousko přišlo o Dalmácii a Tyrolsko. Mezitím utrpěl Napoleon jednu porážku - v námořní bitvě u Trafalagaru porazil britský admirál Nelson spojené francouzsko-španělské loďstvo.
Po úspěších roku 1805 začal Napoleon měnit mapu Evropy. Vyhlásil celou řadu nových státních útvarů (Holandské království), jiné státy zrušil, posunoval hranicemi. Do čela všech těchto států opět umístil členy své rodiny či věrné pomocníky.
V témž roce 1806 vstoupily do protifrancouzské koalice Prusko se Saskem, v říjnu ale Napoleon spojené armády těchto dvou států porazil a obsadil Berlín. Roku 1807 pokračoval ve válce proti Rusku, jehož armádu porazil až ve Východním Prusku na pobřeží Baltského moře. V září 1807 uzavřel s Ruskem mír, na jehož základě bylo zřízeno Varšavské knížectví a zmenšeno území Pruska. Rusko se s Francií dohodlo na spolupráci a výsledkem bylo obsazení Finska, které do té doby patřilo Švédsku, ruským carem. Dalším Napoleonovým krokem bylo vyhlášení blokády Velké Británie, kterou chtěl vyhladovět.
Na konci roku 1807 byla Napoleonova říše největší a nejstabilnější, kontinentální protivníci - Rakousko, Prusko a Rusko - byli poraženi a Británie izolovaná.
Roku 1807 se Napoleon rozhodl obsadit Španělsko a Portugalsko. Obojí se mu sice zdařilo, ve Španělsku proti Francouzům ale povstaly lidové masy. Až do roku 1814 se zde Francouzi marně pokoušeli nastolit mír.
Roku 1809 došlo k další francouzsko-rakouské válce. Rakušané byli opět poraženi a museli odevzdat části svého území přímo Francii nebo jejím spojencům.
V červnu 1812 Napoleon vtrhl přímo do Ruska, k účasti v této válce Napoleon donutil i další evropské státy. Střetl se s Rusy ve dvou velkých bitvách - u Borodina a u Bereziny, ani jednu z těchto bitev neprohrál jeho koaliční armáda měla ale obrovské ztráty. Podařilo se mu dokonce obsadit Moskvu, ustupující Rusové ale své hlavní město zapálili, takže Napoleon zde nemohl přezimovat. Ruský lid vytvářel partyzánské oddíly, které těžce francouzské armádě škodily, Rusové ničili úrodu a zásoby, takže francouzská armáda hladověla. Napoleon musel z Ruska ustoupit.

Porážka Napoleona a Vídeňský kongres
Faktická porážka Napoleona v Rusku způsobila nové utužení protinapoleonské koalice, kterou nyní tvořily Rusko, Británie, Rakousko, Prusko a Švédsko. Napoleonovi bylo navrženo mírové jednání v Praze, které on ale odmítl, takže roku 1813 došlo k "bitvě národů" u Lipska. Proti francouzské armádě se zde spojily síly Rakouska, Pruska, Ruska a Švédska. Napoleon byl poražen a donucen k abdikaci. Proti Francii povstalo celé Německo, ze Španělska se navíc blížili Britové.
Napoleon byl vítěznými mocnostmi donucen vzdát se trůnu. Jako území mu byl věnován ostrov Elba, kde se stal panovníkem. Podle rozhodnutí vítězů mu zůstal titul císaře, nesměl ale opustit Elbu. Vlády ve Francii se opět ujali Bourboni, konkrétně král Ludvík XVIII, což byl bratr popraveného Ludvíka XVI. Titul Ludvíka XVII. měl připadnout synovi popraveného krále, ten ale v období revoluce beze stopy zmizel. Bourboni se pokusili o restauraci předrevolučních poměrů, v čemž měli podporu celé zbývající Evropy. Ve Vídni se sešli panovníci jednotlivých evropských států a pokusili se rozdělit si nově Evropu.
Napoleon, který měl o vývoji ve Francii dobré zprávy, se v březnu 1815 rozhodl ještě jednou zkusit štěstí. Vylodil se s několika věrnými na jihu Francie a zahájil pochod na Paříž. Cestou se k němu přidávaly celé pluky a do Paříže vstoupil opět jako oslavovaný císař. Mocnosti se ale tentokrát proti vetřelci spojily včas a v červnu 1815 došlo k definitivně poslední Napoleonově bitvě. Spojenými rakousko-britsko-pruskými silami byl poražen u Waterloo.
Po porážce se Napoleon vzdal Britům, kteří jej odvezli na vzdálený ostrov Svatá Helena, kde ho internovali. V nezdravém prostředí malárií prolezlého ostrova, navíc pravděpodobně postupně tráven svými žalářníky Napoleon po šesti letech roku 1821 zamřel.
Po definitivní Napoleonově porážce pokračovalo jednání Vídeňského kongresu, jehož výsledkem byla další změna mapy Evropy. Rusko získalo definitivně území historického Polska, Rakousko si urvalo velký kus severní Itálie, zvětšilo se i území Pruska. Ruský car se pokusil o vytvoření systému nazvaného Svatá aliance, který měl sdružovat křesťanské panovníky Evropy, kteří by si přišli na pomoc ve všech případech revolucí či větších změn.

Vliv francouzské revoluce a napoleonských válek na Evropu
Francouzská revoluce byla nejvýznamnější z buržoazních revolucí, jimiž Evropa v období od šestnáctého století prošla. Revoluce se stala příkladem pro mnohé země Evropy, systém republiky francouzského typu byl také velmi často napodobován.
Období napoleonských válek sice Evropu zcela rozvrátilo a přineslo mnoha národům velké utrpení, na druhou stranu znamenalo šíření myšlenek francouzské revoluce dále do zemí, které se ještě stále pokoušely obnovit či zachovat tuhý feudalismus - německé státy, Prusko, Rusko, Rakousko.

 
Time : 0 sec. Design webu a skripty (c) 2000-2009 Happy, downloady monitorovány pomocí DStats.net | RCMapy.com - RC Modelářské lokality